Jdi na obsah Jdi na menu
 


6 Lidská práva, Ústavní právo

CHARAKTERISTIKA A KATEGORIE LIDSKÝCH PRÁV

Lidská práva jsou práva jednotlivců, fyzických osob. Práva národnostních menšin jsou považována za práva individuální, nikoli kolektivní. Mezi základní práva a svobody jsou také řazena některá práva právnických osob, např. církví a náboženský společností, politických stran a hnutí, odborových organizací.

Dodržování základních práv a svobod zajišťuje stát soustavou právních, ekonomických, sociálních opatření a prostředků. Jejich ústavní a mezinárodněprávní ochrana je poskytována tehdy, když stát svým rozhodnutím porušil základní právo nebo svobodu fyzické osoby.

V České republice se problematikou dodržování lidských práv zabývá několik nevládních organizací, např. Český helsinský výbor, Sdružení Ammmesty International v ČR a Dokumentační středisko pro lidská práva.

Lidská práva se člení do tří kategorií:

1.      absolutní lidská práva – nesmějí být porušována ani za války či jiné mimořádné situace. Jedná se o právo na život, právo nebýt držen v otroctví či nevolnictví, právo nebýt mučen, právo na ochranu proti retroaktivitě pozdějšího přísnějšího trestního práva, ale též právo na svobodu myšlení, svědomí, náboženství a právo na to, aby byla uznávána jeho právní osobnost.

2.      minimální práva – týkají se postavení a práv fyzické osoby v trestním řízení.

3.      podmíněná práva – jejich výkon může být omezen zákonem, např. z důvodu naléhavého veřejného zájmu, ochrany práv druhých.

OCHRANA LIDSKÝCH PRÁV V ČR

Rada vlády České republiky pro lidská práva je poradním orgánem vlády České republiky pro otázky ochrany lidských práv a základních svobod osob v jurisdikci České republiky, který byl zřízen usnesením vlády ČR č. 809 ze dne 9. prosince 1998. Sleduje dodržování a naplňování Ústavy České republiky, Listiny základních práv a svobod. Rada dále sleduje vnitrostátní plnění mezinárodních závazků České republiky v oblasti ochrany lidských práv a základních svobod, zejména závazků plynoucích z:

a.     Mezinárodního paktu o občanských a politických právech,

b.     Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech,

c.     Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod,

d.     Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace,

e.     Úmluvy o právech dítěte,

f.        Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen,

g.     Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání.

Předseda svolává nejméně čtyřikrát během kalendářního roku zasedání Rady. Její činnost se řídí statutem a jednacím řádem. Sekretariát Rady je organizačně začleněn do struktury Úřadu vlády České republiky.

Zmocněnec ve spolupráci se sekretariátem Rady vlády pro lidská práva vykonává činnosti, které plynou z funkcí zmocněnce vlády pro lidská práva, předsedy Rady pro lidská práva a 1. místopředsedy Rady pro záležitosti romské komunity. Zejména plní funkci iniciativního a koordinačního orgánu vlády v oblasti vyhodnocování stavu a úrovně dodržování ochrany lidských práv v ČR.

 

 

Výbory Rady vlády ČR pro lidská práva

Rada může k řešení otázek souvisejících s její činností zřizovat odborné výbory a pracovní skupiny. Členy výborů a skupin jmenuje a odvolává Rada na návrh člena Rady. Činnost výborů a skupin zajišťují tajemníci výborů a skupin, kteří jsou zaměstnanci sekretariátu Rady. Výkonem funkce je pověřuje předseda Rady na návrh tajemníka Rady.

-         Občanská a politická práva

-         Hospodářská, sociál. a kult. práva

-         Proti mučení a nelidskému zacházení

-         Pro práva dítěte

-         Pro práva cizinců

-         Pro lidská práva a biomedicínu

-         Sexuální menšiny

-         Proti diskriminaci

MEZINÁRODNÍ OCHRANA LIDSKÝCH PRÁV

Na mezinárodní úrovni zajišťující ochranu lidských práv a základních svobod jednak Výbor pro lidská práva, Komise pro lidská práva a její subkomise pro předcházení diskriminace a ochranu menšin, Komise pro odstranění rasové diskriminace a Výbor proti mučení v Ženevě, jednak Evropská komise pro lidská práva a Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku.

-         Výbor pro lidská práva

-         Komise pro lidská práva

-         Výbor proti mučení

-         Výbor OSN pro odstranění rasové diskriminace

-         Evropská komise pro lidská práva

-         Evropský soud pro lidská práva (ESLP)

-         Mezinárodní organizace práva (v Ženevě)

-         Výbor pro odborové svobody

-         Vyšetřovací a smírčí komise pro odborové svobody

-         Ministerstvo zahraničí USA

-         Mezinárodní soud (v Haagu)

VEŘEJNÝ OCHRÁNCE PRÁV

Od roku 2000 se dalším orgánem ochrany práva stává v České republice veřejný ochránce práv (ombudsman). Působí k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před nečinností úřadů a institucí a tím přispívá k ochraně základních práv a svobod.

Je volen Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR na šest let.

Hlavní činnost veřejného ochránce práv spočívá v přešetřování stížností osob na postup, rozhodování nebo nečinnost orgánů veřejné správy.

Jeho působnost se vztahuje na ministerstva a jiné správní úřady s působností pro celé území státu, další správní úřady jim podléhající, krajské úřady, města a obce při výkonu státní správy, dále na Policii ČR, Armádu ČR, Hradní stráž, Vězeňskou službu ČR, zařízení, v nichž se vykonává vazba, trest odnětí svobody, ochranná nebo ústavní výchova, ochranné léčení a veřejné zdravotní pojišťovny.

Nevztahuje se na Parlament, prezidenta republiky a vládu, na Nejvyšší kontrolní úřad, na zpravodajské služby ČR, na vyšetřovatele Policie ČR.

LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD

Listina je základním souborem práv člověka měřítku českého právního řádu, která zaujímá nezastupitelné místo. Jako součást ústavního pořádku představuje právní dokument s nejvyšší právní sílou.

V úvodu Listiny je mimo jiné proklamovaná neporušitelnost přirozených práv člověka, práv občana a svrchovanost zákona, obecně sdílené hodnoty lidství a samosprávné tradice národa a díl odpovědnosti vůči budoucím generacím za osud veškerého života na zemi.

Mezi její obecná ustanovení patří tyto principy:

-         lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti a právech

-         základní práva a svobody jsou nezadatelné, nepromlčitelné a nezrušitelné

-         každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nesmí být nucen činit, co zákon neukládá

-         státní moc lze uplatňovat v mezích zákona a způsobem, který zákon stanoví; povinnosti mohou být ukládány jen zákonem a jen při zachování základních práv a svobod

-         základní práva a svobody zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry, náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení

-         meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených v Listině základních práv a svobod upraveny pouze zákonem

-         nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod

Listina přejímá klasické dělení lidských práv, která jsou členěna na tzv. základní lidská práva a svobody, politická práva, přičemž neopomíjí práva příslušníků národnostních a etnických menšin, hospodářská, sociální a kulturní práva a práva na soudní a jinou ochranu.

Čtyři skupiny práv a svobod:

I.      Lidská práva a základní svobody

o     základní lidská práva a svobody

§       právo na život

§       právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí

§       právo na osobní svobodu

§       zákaz nucených prací

§       právo na nedotknutelnost obydlí

§       právo na lidskou důstojnost, osobní čest a dobrou pověst

§       právo na listovní tajemství

§       svobodu pohybu a pobytu

§       svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání

o     politická práva

§       svoboda projevu a právo na informace

§       právo shromažďovací

§       petiční právo

§       právo se sdružovat

§       právo participovat na správě veřejných věcí

§       volební právo

§       právo na odpor

II.     Práva národnostních a etnických menšin

§        právo rozvíjet vlastní kulturu

§        právo rozšiřovat a přijímat informace v mateřském jazyku

§        právo sdružovat se v národních spolcích

III.   Hospodářská, sociální a kulturní práva

§        právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu

§        právo sdružovat se k ochraně hospodářských a sociálních zájmů

§        právo na práci

§        právo na stávku

§        právo na odměnu za práci

§        právo na přiměřené hmotné zabezpečení

§        právo na vzdělání

§        právo na ochranu zdraví

§        právo na přístup ke kulturnímu bohatství

§        právo na příznivé životní podmínky a na informace o stavu životního prostředí

IV. Právo na soudní a jinou právní ochranu

§        právo na ochranu soudem nebo jiným orgánem

§        právo na spravedlivý proces

§        právo na právní pomoc a tlumočníka

§        právo na obhajobu

§        právo odepřít výpověď

§        právo na rozhodnutí bez zbytečných průtahů

§        právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem

§        právo na veřejné projednávání

CHARAKTERISTIKA A PRAMENY ÚSTAVNÍHO PRÁVA

Ústavní právo je právní odvětví zahrnující právní předpisy nejvyšší právní síly, které tvoří vrchol právního řádu.

Předpisy ústavního práva mají nejvyšší právní sílu.

Jsou to:

-         Ústava ČR

-         Listina základních práv a svobod

-         ústavní zákony

Od ostatních zákonů se liší především způsobem, jakým jsou projednávány a přijímány.

ÚSTAVA ČR

Ústava je právní předpis nejvyšší právní síly.

Ústava ČR, ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Listina základních práv a svobod č. 2/1993 Sb., ústavní zákony přijaté podle Ústavy, a další ústavní zákony postupně přijímané ČNR, FS ... Tyto zákony a další ústavní zákony nadřazeny zákonům běžných i ostatním právním předpisům.

Ústava ČR má nejvyšší právní sílu a stojí na vrcholu hierarchie právních norem. Všechny běžné zákony i předpisy s nižší právní silou s ní musí být v souladu a nemohou jí odporovat.

Ústava je uvozena preambulí, dále je rozdělena do 8 hlav, které se člení na 113 článků.

Preambule

Slavnostní preambule se přihlašuje k tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé. Zdůrazňuje nedotknutelnost hodnoty lidské důstojnosti a svobody i požadavek rovnoprávnosti občanů. Českou republiku charakterizuje jako součást evropských a světových demokracií, jejímž cílem je střežit a rozvíjet přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství a řídit se osvědčenými principy právního státu.

HLAVA 1

Základní ustanovení

Česká republika je definována jako svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a povinnostem člověka a občana. Zdrojem veškeré státní moci je lid, který ji vykonává prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. Toto rozdělení mocí ve státě je typické pro demokratické formy vlády.

HLAVA 2

Moc zákonodárná

Zákonodárnou moc svěřuje Ústava ČR Parlamentu, který je tvořen dvěma komorami.

-         DOLNÍ KOMORAPoslanecká sněmovna – Má 200 poslanců, kteří jsou voleni většinovým zastoupením na funkční období 4 let. Poslancem může být zvolen každý občan republiky, který má právo volit a dosáhl věku 21 let.

-         HORNÍ KOMORASenát – Je tvořen 81 senátory, kteří jsou voleni podle zásad většinového systému podle zásad většinového systému na období 6 let tak, aby každé dva roky byla volena třetina senátorů. Senátorem může být zvolen každý občan České republiky, který má právo volit a dosáhl věku 40 let.

Obě parlamentní komory si zřizují jako své orgány výbory a komise. Poslanecká sněmovna zřizuje povinně: výbor mandátový a imunitní, petiční, rozpočtový a organizační.

Senát ze zákona ustavuje: organizační, mandátový a imunitní výbor.

Obě komory mohou zřizovat jakékoli další výbory, komise – dočasné nebo stálé.

Základním úkolem Parlamentu je projednávání a přijímání zákonů – legislativní činnost.      

Právo navrhnout zákony mají: poslanci, skupiny poslanců, vláda, Senát jako celek a zastupitelstvo kraje.

Projednávání návrhů zákonů probíhá ve třech čteních. K přijetí návrhu zákona je třeba nadpoloviční většiny přítomných poslanců, kvalifikované třípětinové většiny poslanců v případě ústavního zákona a mezinárodní smlouvy.

Ve zkráceném jednání lze návrh zákona projednat pouze ve stavu legislativní nouze nebo k zajištění mezinárodního míru a nebezpečnosti. Pokud Poslanecká sněmovna s návrhem zákona souhlasí, postoupí je Senátu, který jej musí ve lhůtě 30 dnů projednat.

Nevyjádří-li v této lhůtě, je zákon přijat, zamítne-li jej, hlasuje o něm znovu Poslanecká sněmovna a návrh je přijat většinou poslanců.

Prezident republiky je oprávněn vrátit přijatý zákon Poslanecké sněmovně, která o něm hlasuje a která zákon příjme nadpoloviční většinou všech poslanců. V případě, že dojde k rozpuštění Poslanecké sněmovny, přísluší Senátu zvláštní normativní pravomoc. Je oprávněn přijímat zákonná opatření, která se však nesmí týkat Ústavy, státního rozpočtu, státního závěrečného účtu a mezinárodních smluv. Na první schůzi Poslanecké sněmovny musí být tato zákonná opatření dodatečné schválena.

Vedle ústavodárné a zákonodárné pravomoci náleží Parlamentu další kompetence:

a)    kontrolní (vláda je odpovědna Poslanecké sněmovně, která jí může vyslovit nedůvěru) – schvaluje mezinárodní smlouvy vyžadující podle Ústavy souhlas Parlamentu a činí zásadní rozhodnutí ohledně válečného stavu a vyslání ozbrojených sil mimo území České republiky. Volí Veřejného ochránce práv, členy Rady České televize, Rady Českého rozhlasu, navrhuje vládě členy Rady  pro rozhlasové a televizní vysílání, ...

b)    kreační – zřizovací – Parlament volí prezidenta republiky, Senát, dává souhlas se jmenování soudců Ústavního soudu, volí členy Nejvyššího kontrolního úřadu,...

HLAVA 3

Vláda

Vláda je vrcholným orgánem výkonné moci. Je to kolegiální orgán tvořený předsedou, místopředsedy a jednotlivými ministry. Předsedu, který koordinuje činnost jmenuje prezident republiky, ostatní členy vlády navrhuje předseda a jmenuje opět prezident.

Jednotlivé členy vlády pověřuje prezident řízením ministerstev a jiných úřadů. Ministerstva lze zřizovat podle Ústavy jen na základě zákona.

Ze své činnosti je vláda odpovědna Poslanecké sněmovně Parlamentu. Vláda organizuje a zajišťuje plnění úkonů v oblasti zahraniční politiky, obrany a bezpečnosti státu, hospodářské, sociální a kulturní výstavby.

Jako kolektivní orgán rozhoduje ve sboru zejména:

-         o návrzích zákonů předkládaných Parlamentu

-         o vládních nařízeních

-         o provádění programového prohlášení vlády

-         o zásadních otázkách vnitřní a zahraniční politiky

-         o hospodářských opatřeních

-         o návrhu státního rozpočtu a závěrečného účtu

Činnosti vlády:

-         řídící

-         organizátorská

-         kontrolní

-         normotvorná

Vlastní normotvorná činnost

Vláda může k provedení zákona a v jeho mezích vydávat tzv. vládní nařízení. Je to obecně závazný právní předpis, který zpravidla konkretizuje obecnější formulace zákona a upravuje postup směřující k jeho přesnému dodržování. Má nižší právní sílu než zákon.

Mezi orgány výkonné moci zařazuje naše Ústava i státní zastupitelství, které zaujímá důležité postavení mezi orgány právní ochrany.

Prezident republiky

Je volen Parlamentem na schůzi oboru komor na dobu 5 let, maximálně dvakrát za sebou. Kandidátem může být jen občan České republiky s právem volit a starší 40 roků, kterého navrhne nejméně 10 poslanců nebo 10 senátorů.

Pravomoci prezidenta:

1.      samostatné – prezident není z výkonu své funkce odpovědný

o       jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi

o       svolává zasedání PS a tuto komoru rozpouští

o       jmenuje předsedu, místopředsedu a soudce Ústavního soudu

o       udílí individuální milost v trestním řízení

o       má právo vrátit Parlamentu přijatý zákon

o       podepisuje zákony

2.      spolupodepsané – předsedou nebo jím pověřeným členem vlády

o       zastupuje stát navenek

o       sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy, přijímá,

o       pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí

o       je vrchním velitelem ozbrojených sil

o       vyhlašuje volby do PS a S

o       propůjčuje a uděluje státní vyznamenání

o       má právo se účastnit schůzí obou komor Parlamentu, jejich výborů a komisí, kdykoliv o to požádá, musí mu být uděleno slovo, účastnit se schůzí vlády

HLAVA 4

Moc soudní

Moc soudní je nezávislá, ze své činnosti není odpovědna žádné jiné moci, tedy ani zákonodárné, ani výkonné. Orány soudní jsou třetí složkou mocenských orgánů.

Soudy zejména:

-         rozhodují o právech a povinnostech fyzických a právnických osob a státu

-         rozhodují o vinš obžalovaného

-         ukládají zákonem stanovené tresty

-         přezkoumávají zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy

Soustava soudů v ČR

Ústavní soud ČR (Brno)

Nejvyšší správní soud ČR (Brno) = Nejvyšší soud ČR (Brno)

Vrchní soudy (Praha, Olomouc)

Krajské soudy

Okresní soudy - rejstříkové soudy

 

HLAVA 5

Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ)

NKÚ je nezávislým orgánem vykonávajícím kontrolu nad hospodařením se státním majetkem, státním závěrečným účtem, plněním státního rozpočtu a zadáváním veřejných zakázek. V čele úřadu stojí prezident a viceprezident, kteří jsou na návrh PS jmenováni prezidentem.

HLAVA 6

Česká národní banka (ČNB)

Jde o právnickou osobu s veřejnoprávním postavením. Ve své činnosti je nezávislá na pokynech jiných státních orgánů. Hlavním úkolem ČNB je pečovat o stabilitu měny. Řídícím orgánem je Bankovní rada jmenovaná prezidentem republiky. Jejími členy jsou na šest let jmenováni guvernér (Singer), dva viceguvernéři a další čtyři členové.

HLAVA 7

Územní samospráva

Ústava vymezuje Českou republiku jako jednotný stát. Území se člení na samosprávné celky, tj. obce a kraje.

Obce – jsou základními územními samosprávnými celky. Své záležitosti spravují jednak samostatně v rámci samosprávné působnosti, jednak vykonávají státní správu v rozsahu stanoveném zvláštními zákony. Jsou spravovány zastupitelstvy.

Kraje – jsou vyššími samosprávnými celky, které jsou v souladu s Ústavou spravovány krajskými zastupitelstvy.

HLAVA 8

Přechodná a závěrečná ustanovení

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA